Středa po 1. neděli adventní

Podcast

Dnešní zamyšlení si můžeš přehrát i ve formě podcastu generovaného AI přímo tady nebo na Spotify.

Úryvek z Bible

Ježíš prošel kolem Galilejského moře, vystoupil na horu a posadil se tam. Tu k němu přišly velké zástupy. Měly s sebou chromé, slepé, zmrzačené, němé a mnoho jiných; položily mu je k nohám a on je uzdravil. Když lidé viděli, že němí mluví, zmrzačení že jsou zdrávi, chromí že chodí a slepí vidí, žasli a velebili Boha Izraele. Ježíš si pak zavolal své učedníky a řekl: „Je mi líto zástupu, protože už tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. A nechci je nechat odejít hladové, aby je cestou neopustily síly.“ Učedníci mu řekli: „Kde bychom tady v neobydleném kraji sehnali tolik chleba, abychom mohli dát dosyta najíst tak velkému zástupu?“ Ježíš se zeptal: „Kolik máte chlebů?“ Odpověděli: „Sedm a několik malých ryb.“ Rozkázal, aby se lid posadil na zem, vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci lidem. Všichni se dosyta najedli a sesbíralo se ještě plných sedm košíků zbylých kousků (chleba).

Zamyšlení

Zaujalo mne, jak Ježíš komunikuje se zástupy a se svými učedníky úplně jiným způsobem.
Několik veršů zpátky Ježíš ostře kritizuje Boží lid z toho, že jej ctí rty, ale svá srdce od něj mají daleko. A naopak, za upřímným a pokorným postojem kananejské ženy vidí její víru, přijímá ji a uzdravuje její dceru.
Po těchto verších se jeho pozornost obrací k zástupům, které mají mezi sebou postižené a nemocné. Přinášejí je a ukládají před Ježíše jejich blízcí, kterým na nich záleží, a Ježíš jim projevuje soucit – nechává se poznat ve své moci a uzdravující síle. Oni, užaslí, pak vzdávají Bohu čest a chválu.
A co učedníci? Jsou to ti, co byli Ježíšem osloveni, ti co přijali jeho pozvání, ti co se od Něj učí a žijí s Ním. Dostávají náročné lekce, protože chtějí být Ježíšovi blízcí – a tak je vychovává a vede k sobě. Ukazuje jim, jak radikální očekávání od nich má: docílit změnu jejich srdcí, aby nahradili tělesné smýšlení smýšlením duchovním, aby mu byly srdcem blízko.
A tak dostávají nesplnitelný úkol – dát najíst tisícům lidí. Učedníci se nejdříve chovají svéhlavě – namítají a oponují. Pak poslechnou, ale seženou žalostně málo, jenom sedm chlebů, co rozhodně nestačí. Nyní je ale pokorně ukládají před Ježíše a ten je vůbec nekárá za nedostatek. Naopak. Jedná jako Bůh, který svému lidu slíbil, že je pro ně Emmanuel – ten, který je s nimi i a také Mesiáš – zachránce, a také kněz, ten, který za lidi obětuje Bohu. Je to zvláštní, tajemný úkon: nejprve se skloní před Bohem, přijímá ten nedostatek chlebů, pak i za to málo děkuje a nakonec jej láme. Tato jeho oběť je Bohem přijata, Boží moci proměněná do množství chlebů, postačující pro všechny. Ježíš pak dává chléb učedníkům a ti všem přítomným.
I my jsme pozváni žít dnes ve svém srdci s Ježíšem.
Přijímat zástupy – všechny bližní srdcem, bezpodmínečně, takové jací jsou, brát je i s jejich omezeními, nedostatky, někdy naschvály a nezralostmi, nezůstávat u svých pocitů, ale namáhat se vciťovat se do nich a soucítit s nimi. A ptát se, jak je vidí Ježíš, který se na ně dívá s Láskou, která proměňuje. k tomu jsme vyzýváni i my. Protože, kdo vidí člověka takového jaký je, činí jej horším. Kdo jej však vidí takového, jaký by mohl být, činí jej lepším.
Sytit hladové – snažit se, ze všech svých sil, udělat maximum, a – ono to často nestačí. Zpravidla dříve nebo později narazíme na své limity a pocítíme svou bezmocnost. Ne, v té kritické chvíli nemusíme být znechuceni, vzdát to, litovat se nebo obviňovat druhé. Můžeme s důvěrou a s pokorou kananejské ženy vložit svých sedm chlebů do rukou Ježíši a věřit, že je v tom s námi. Potřebné je, abychom i my v sobě cítili za to, co se povedlo, vděčnost Bohu, abychom ji nemíchali se svými připomínkami, komentáři a ničím, co by tuto vděčnost znevažovalo, abychom ji mohli odevzdat Bohu čistou a v důvěře, že ji promění.
A Ježíš pak chleby lámal – aby se to nepletlo, to Boží, ta Láska a Pokoj, to nemůže vzejít z tohoto pozemského materiálu, proto je potřebná oběť, to umlčení, zlomení, skoncování s počínáním starého člověka v nás.
A pak, jestli je toho na konci více, než bylo na začátku, je to tím, že Bůh promluvil – přinesl dostatek, úplnost, tolik, že nasytil všechny do sytosti, přesně tak, jak to může a dokáže jen Bůh. Ten pokorné a odevzdané nezahanbí, ale nasytí je – dá jim poznat svou blízkost, která proměňuje atmosféru, vztahy, vchází do lidských srdcí, léčí je, posiluje a dává žít naději.

(Autor zamyšlení: Beata Dombajová)

Vstupní modlitba

Bože, připrav působením své milosti naše srdce na slavný příchod svého Syna, abychom mohli mít účast na nebeské hostině a přijmout z Kristových rukou odměnu věčného života. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.